close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Dokud dýchám žiju, a dokud žiju, budu bojovat, abych mohla dýchat

Bílé odpoledne 5/6

16. srpna 2008 v 11:19 | Ivunka |  Příběhy a povídky
Lidé se spíše věnovaly pokroku pro svoje pohodlí a trolové postupem času získávali inteligenci. To vyvolalo spory. Rozdíly mezi nimi byly moc velké a nedovedly svět udržet. Démoni a lidé začaly mezi sebou bojovat. Magie proti technice. Jenže síly magie byly silnější a Zlo začalo svět ovládat. To jsem nemohl dopustit. Proto jsem v nejvyšší nouzi obradoval pár lidí silou, mocnější než magie." "Moment," přerušila ho Michaela. "Myslíte bohy Dia, Athénu, Afroditu, Hermese a jim podobný?" "Ano," přikývl Alan. "A nepřerušuj mě. Ti démony porazily a přemístily je do středu planety, kde mohou žít. Vytvořili mocnou hranici, která démonům nedovolí projít na povrch, kde žijí lidé a lidem zase projít k nim. Když ovšem porazily démony, zmocnila se jich pýcha a udělaly ze sebe Bohy." Při vyslovení toho slova Alan změnil tón hlasu a na chvíli se odmlčel. Pak ovšem zase pokračoval svým běžným tónem. "Když však uplynulo pár set let, lidé začaly pochybovat o jejich božství. Jelikož původně obyčejní lidé nechtěli opustit životní styl, na který si zvykly, začaly vymýšlet, jak prosté lidi přesvědčit. Možnosti byly jasné: trolové nebo zvířata. Jedni musí pryč. Jelikož trolové se svojí inteligencí se začaly lidem vyrovnávat, byly první na ráně. Ti, co se prohlásili za Bohy a pak i obyčejní lidé je začaly hromadně vybíjet. Nemohl jsem dopustit vyhlazení trolů, stejně jako jsem zabránil vyhlazení lidí. Ovšem svět byl na zhotovení třetí říše moc malý a jiné planety má moc nesahá, tak jsem je vzal k sobě." Pak se odmlčel, odkašlal si a přešel k tomu nejdůležitějšímu. "A teď k Velkému plánu. S lidmi, zvířaty a troly potíže nejsou. Myslím tím takové, že by strkali nos tam kam nemají. Ale jednou za čas naroste nějakému démonu hřebínek a chce se dostat do říše, která patří lidem a zvířatům. Pro tyhle případy existují strážci. Kdysi jsem do několika lidí vložil velice silnou magii, ale ta byla uzamčena. To byla ochrana proti zneužití. A vždy, když se nějaký démon pokusí narušit křehkou rovnováhu, najdu jednoho z lidí s magií s krvi, probudím ji v něm a ten pak jde bojovat s démonem. Jenže v období válek jsem měl moc práce s dobrými dušemi a tak se mi lidé s magií ztratily. Podařilo se mi ovšem najít dvě z mála rodin, u kterých je magie tak silná, že je dědičná. První takovou členkou rodiny byla asi před sedmi generacemi dívka jménem Božena Adamsová. Ta po dlouhé době bojovala s démonem. Pak se situace uklidnila a démoni se drželi ve své říši. Až do teď. Do Ráje, jak to nazýváš mi proniknul šotek a tak jsem se tomu musel věnovat. Nepříjemná záležitost. - Ale o to teď nejde. K vládě se dostal jeden mocný démon jménem Daniel. Nebo tak nějak to zní ve vaší řeči. A co hůř. Do světa démonů se omylem dostala lidská dívka. Daniel ji nechal přivést na svůj hrad. Po čase mu porodila dítě." "A to vadí?" nemohla to vydržet Michaela. Ten příběh jí velmi zaujal, vždy věřila, že něco takového existuje a tak o tom chtěla vědět co největší podrobnosti. "Ano, vadí," řekl Alan. Michaelino skákání do řeči mu velmi vadilo, ale ve srovnání s tím, co ještě neví, se to dá lehce přehlédnout. "Když se zkříží dva různí tvorové, a k tomu ještě démon s člověkem… Zkrátka, to dítě má obrovskou moc. Aby sis to dokázala představit, dokáže pohybem ruky nadělat takovou spoušť, jako ta vaše Atomová bomba." V Michaele hrklo. Něco takového ještě nezažila! "A co je ještě horší, její moc se začíná projevovat. Proto jsem vyhledal potomky Boženy Adamsové. Je to tvoje rodina." Michaele to konečně začalo dávat smysl. Její babička, teta i rodiče zemřeli v boji s tím Danielem. Rodiče. Rodiče! "Vždyť máma a táta jsou z různých rodin," připomněla Michaela. Alan přikývl. "Když tvoje babička bojovala s Danielem, tvoji rodiče se už znali. Ano bojovala celkem stará, ale situace byla vážná. Ale to uhýbám. Narazil jsem na další rodinu, u kterých je magie dědičná - a to Mazurovi. Když tvoje babička přišla o život, trolové ji nenápadně dopravili do vaší říše. A tak to bylo se všemi. Pak jsem vyslal Elišku Mazurovou - tvoji tetu, protože tvoji rodiče vychovávali tebe a tvého bratra. Když však neuspěla ani ona, vyslal jsem tvého otce. A pak i matku." To už však Michaela nevydržela. Při vzpomínce na rodiče se jí oči opět zaplavily slzami. "Taky jste mi mohl někoho nechat!" vykřikla. Tereza ji chytla za rukáv a Michaela si po chvíli sedla. Utřela si slzy a zaťala ruce v pěsti, aby se na Alana znovu nevrhla. "Nechal jsem tobě a tvému bratrovi dědu Libora," řekl Alan na svoji obranu a pokračoval. "Nyní je to na tobě. Mariana, Eliška, Kryštof a Klára Daniela hodně oslabili a na tobě je jejich dílo dokončit: poslat Daniela do pekla a postarat se taky o to dítě." Pak několikrát zatleskal a do místnosti vešel trol, co dívkám otevřel dveře a donesl mu křídový papír. Pak se uklonil, odešel a Alan se začetl do papíru. "Myslím si, že ve vaší řeči se její jméno dá přeložit Zoe, Zou se to tuším vyslovuje… Nebo nějak tak. A mohla by být v tvém věku, Michaelo. Možná o rok mladší," řekl, položil papír a nechal Michaelu, ať se s tím vypořádá po svém. Michaela nevěděla co má říct, ani co si má myslet. Alan vyslal čtyři z její rodiny na smrt. Její rodiče poslal na smrt. Ale zase když se na to podívala z jiného úhlu, Bůh by neobětoval čtyři lidi jen tak. - Ona se má vydat zabít démona a holku v jejím věku - dítě. Ale zase jsou zlí a mohly by ublížit někomu dobrému. "Potřebuji, abys tam šla, ale zase nemůžu odblokovat tvoji magii bez tvého souhlasu," řekl po chvíli Alan. Michaelu konečně napadla otázka, na kterou by Alan dokázal odpovědět. "Proč já?" Alan skutečně znal odpověď. " Protože tvůj děda je jednak moc starý a jednak by vám po jeho případném neúspěchu nikdo schopný se o vás starat nezbyl. A tvůj bratr Alexej má magii v krvi hrozně slabou. Nechci riskovat, že by se u něj žádná neprojevila ani po jeho odblokování. Tak co?" naléhal. Michaela se nemohla rozhodnou. Ráda by odmítla, ale šlo by to vůbec? Kdo ví, co by se se světem, nebo jak on tomu říká - říší lidí a zvířat stalo. "Neříkám ne," vydala ze sebe nakonec, ale tak potichu, jak jen mohla. Přece jen jí oba rozuměly. "To znamená co?" zeptal se Alan. "Že souhlasí, ale má strach," řekla Tereza, která tuhle odpověď dost dobře znala. "Skvěle, tedy," spokojil se s tím Alan a vstal. "Jdeme odblokovat tvé schopnosti. Času není na zbyt." Pak vyšel ze dveří a obě dívky šly těsně za ním. Když procházeli kolem trola, klekl si na zem a ještě sklonil hlavu. Tereza si všimla, jak se Michaela celá klepe. Naštěstí ji dobře znala a věděla, jak ji povzbudit. Pevně jí stiskla ruku. Michaele se po chvíli vážně ulevilo, ale strach měla stále pořádnej. Šly až na konec dlouhé chodby a ona stále přemýšlela, jestli se nezastavit a neodmítnout to. Pak už možná nebude příležitost. Ovšem vydržela s myšlenkou, že ochrání svoji část rodiny, která žije a pomstí tu část, která zemřela. Na druhém konci chodby ovšem nebyly žádné dveře. Jen stěna. Alan po ní přejel prsty, chvíli počkal a pak jí prostě prošel. Michaela čekala, že něco takového přijde, ale vidět to bylo něco jiného. Zarazila se, ale Tereza ji vtáhla dovnitř, ještě než se průchod stačil uzavřít. Tahle místnost byla snad nejkrásnější. Podlaha byla z pravého křišťálu a stěny byly sněhově bílé. Uprostřed byl zelenkavý stolek, na něm byl stříbrný tác a na něm byla položená růžová zářící lahvička s obsahem stejné barvy, ale tmavšího odstínu. "Co to je?" zeptala se Michaela. Srdce jí bušilo jako o závod, ale při pohledu na lahvičku jí zmáhal pocit, že ji musí mít. "To se největší poklad všech říší. Únik, osvobození pro zablokovanou magii. Nikdo mu zatím nedokázal dát jméno." "Máš poslední šanci říct ne, Míšo," řekla Tereza a rychle dodala. "Ať se rozhodneš jakkoli, nebudeš v tom sama." Tahle věta Michaelu upevnila v rozhodnutí. Přistoupila o dva kroky blíž k nápoji a řekla. "Ano. Snad to zvládnu." Pak natáhla ruku pro nápoj a když ani Alan, ani Tereza neprotestovali, vyndala zátku a začala pít. "Tohle je poslední lahvička. Doufám, že to vyjde," řekl Alan, ale spíš pro sebe než pro děvčata. Jakmile Michaela polkla poslední kapičku, upustila prázdnou láhev na podlahu a ta se roztříštila na několik malých střípků, které se během okamžiku staly součástí podlahy. Michaelu však od úst začala obalovat růžová záře. Tereza nakročila s myšlenkou jí pomoct, ale Alan ji zastavil. Chytil ji za rukáv dlouhých bílých šatů a když se Tereza začala bránit, řekl. "Zůstaň stát!" "Ale ona…" řekla na svoji obranu Tereza. "Nic jí není. Pozoruj ji." Tereza upřela pohled na svoji kamarádku, kterou už obklopovala záře jako štít. Pak se ovšem jasné světlo rychle rozplynulo a Michaela začala klesat k zemi. "Míšo! Tak řekni něco! Není ti nic?" spustila Tereza jen co jí Michaela padla do náruče. "Nikdy… Nikdy…" vydala ze sebe Michaela. "…jí nebylo líp," dokončil větu místo ní Alan. Tereza se k němu nevěřícně otočila, ale než stačila něco namítnout, otevřela Michaela oči a postavila se na nohy. Alan se usmál a řekl: "Velký plán se naplno rozjel." Pak přistoupil k Michaele a z pod hábitu vyndal malou, ale tlustou knížku. Něco asi jako slovník. "Tady jsou všelijaká kouzla a zaklínadla
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mairin mairin | Web | 16. srpna 2008 v 11:25 | Reagovat

SOUTĚŽ o nejlepší báseň

2.KOLO ZAČÍNÁ ZÍTRA COŽ JE 17.08.2008

TAK NEVÁHEJTE A PŘIHLASTE SE

PRVNÍCH 6 LIDÍ SE ZAŘADÍ DO SOUTĚŽĚ

PŘEJU VŠEM HODNĚ ŠTĚSTÍ

a omlouvám se za reklamu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama