Tak tu zůstává, dokud nenadejde její čas. Roste tu a nejčastěji se pak stane Andělem." "A tvůj čas nadejde kdy?" "Až mi bude osmdesát čtyři. Zatím mi je čtrnáct. Za rok ze mě bude Anděl. Můžeš se jím stát až od patnácti." Michaely se zmocnila lítost. Anna zemřela jako dítě, a bude tu téměř do devadesáti. Moc života si neužila. Michaela se vždy domnívala, že posmrtný život bude ráj, ale zatím to tak nevypadá. Bůh je mladý kluk, má v domě troly a nedovolí duším jít dál, než dovrší věku, který je napsaný někde na papíře. Jak asi dopadly její rodiče? Její rodiče! Vždyť ji přece odvezly z toho tunelu! Dokonce autem! "Ani, víš kde jsou moji rodiče?" "V tuhle chvíli zpět někde v Ráji. Sotva tebe a toho Anděla sem dovezly, tak se musely vrátit… Jsme tu," řekla a několikrát zaklepala na vysoké ozdobené dveře. Po chvíli vyšla mladá černovlasá žena. "Už na vás čekám," řekla a zapískala na někoho v místnosti. Ven vyšel vysoký kluk, asi o rok, nebo dva starší se světle hnědými vlasy, podobným výrazem jako měl Alan a v bílé košili a světle šedých kalhotách. Chytil Michaelu za druhou ruku a jak ji Anna pustila, tak ji podepřel. "Ty nejdeš?" otočila se k Anně Michaela. "Sem ještě nesmím," řekla Anna a odešla. Chlapec se ženou vešly do místnosti. Měla křišťálově bílé stěny, na zemi byl sametový koberec a na něm několik desítek polštářů, na kterých sedělo asi sedm dětí. Všechny se zdály v jejím věku. "Takže vítej v síni Andělů," začala mluvit žena. "Já jsem Marie a mám za úkol posílat Anděle na svět a nové zaučovat." "Tihle všichni jsou Andělé smrti?" zeptala se Michaela. Marie přikývla. Michaela se s údivem zadívala na děti sedící na polštářích. Někteří se spolu baví, jiní, ti mladší si hrají s míčem. "Ten, co tě podpírá je tu nejstarší. Jmenuje se Gabriel," pokračovala Marie. Michaela pohlédla na kluka a několikrát si ho přeměřila. Marie ji chvíli nechala se rozhlížet a pak pokračovala v představování: "Ta blondýnka s copem je Dita. Vedle ní s těmi krátkými, světle hnědými vlasy je Marie-Luisa. Nejmladší je ta šedovlasá s dvěma copy - Rio. S těmi zrzavými vlasy je hned po Gabrielovi nejstarší. Jmenuje se Lukáš a od malé Rio se témeř nehne ani na krok. Ten, co stojí sám opřený o zeď, ten s těmi býlími vlasy je Karel. Má podobné nálady jako pan Alan, ale o tom ani jendnomu z nich prosím neříkej." požádala Michaelu a pokračovala: "Ta s medovými vlasy a dvěma copy je Hanka, vedle ní je Petr a ta co si hraje s Rio, s těmi zrzavými vlasy je Kei. Všichni jsou Andělé smrti." Jakmile skončila s výkladem, vydala se Rio s Kei k Michaele a zavedly ji na polštáře k ostatním. Tam ji Kei začala česat vlasy a malá Rio vyzvídala všechno z jejího života. Michaela se po chvíli začala cítit hrozně lehce. Bylo jí příjemné cítit, jak jí stříbrný hřeben projíždí tmavě blonďatými vlasy. Po několika minutách už necítila žádnou bolest ani únavu. Jak ovšem hleděla do bílé zdi, blesklo jí hlavou jedno jméno: Tereza! Opatrně vstala a když nepocítila žádnou bolest, přistoupila k sedící Marii. Chvílemi se jí sice motaly nohy, ale toho si už nevšímala. "Kde je Tereza?" zeptala se ještě v půli cesty. Marie se k ní otočila, beze slova vstala a vydala se ze dveří ven. Michaela ji klopýtavě následovala. Kousek od dveří do místnosti Andělů byly další dveře, sice obrovské, ale nabarvené stejným odstínem jako stěny. Kdyby se Michaela nepodívala pořádně, ani by si jich nevšimla. Vevnitř byla velká, modře vymalovaná fontána. Michaela se nemohla vynadívat. Asi 4 metry vysoká, celá ze stříbra s vyřezanými ornamenty. Ve vzduchu byla cítit vlhkost a blízké okolí fontány bylo postříkané vodou. Z několika pohárů, které byly nedílnou součástí fontány, se vznášel jemný opar, který na některých místech dosahoval až ke stěnám. Michaela opatrně ponořila prst do nejnižšího poháru. Voda nebyla ani horká, ani studená. Konečně to tu začalo nabírat její představy. Okouzlení z místnosti ji však rychle přešlo. Marie zašla až na druhý konec místnosti. Tam se zastavila a čekala, než se sem Michaela dobelhá. Občas se jí ještě nohy zapletly tak, že se musela zastavit. Michaelu už od Marie dělilo jen pár kroků. Jakmile se však podívala na místo, kam se Marie upřeně dívá, zjistila, že tu je podobný kamenný stůl, na kterém ležela. Opar se tam měnil v mlhu a zakrýval to, co na stole leželo. Ať se Michaela dívala jak mohla, viděla jen mlhu a obrysy stolu. Po chvíli zvedla ruku a opatrně mlhu rozehnala. Naskytl se jí pohled na svojí kamarádku, bezmocně ležící v náruči mlhy. Marie po chvíli odešla a nechala Michaelu v síni samotnou. Ta dlouho mlčky hleděla bez hnutí na Terezu. Jen občas musela rozehnat mlhu, která je po chvíli obklopila jako štít. V hlavě se jí stále přehrávaly různé vzpomínky. Jak se s Terezou prvně potkala, jak si hrály na louce, jak tajně jezdili na koni jejího souseda, jak Tereza poprvé přišla s červenými pramínky. Pak všechny myšlenky vystřídal pohled na Terezu jako na Anděla. Ten se Michaele vryl do paměti okamžitě. A na konec ten okamžik, jak Tereza klesla k zemi. Při té vzpomínce se Michaele do očí nahrnuly slzy. Snažila se je zapřít jak se dalo. Pohladila ji po tváři a odhrnula pár pramínků, které jí vždy padaly do tváře. Zabránit pláči se jí však nepodařilo. Začala hlasitě vzlykat. Klekla si na vydlážděnou podlahu, stiskla kamarádce ruku, položila si hlavu na chladný kamenný stůl a dala se do pláče. Plakala dlouho. Stůl už byl od jejích slz mokrý. Tereze se však po chvíli zkřivil obličej a párkrát zalapala po dechu. Michaele chvíli trvalo, než si všimla, že jí Tereza tiskne ruku. Bleskově zvedla hlavu a utřela si z obličeje slzy. Pohled, který se Michaele naskytl byl k nezaplacení. Tereza hlasitě oddechovala, ale co bylo hlavní, otevřela oči. A dokonce se na Michaelu i usmívala. "Jak - jak ti je?" zeptala se Michaela, protože nevěděla, co jiného má říct. Zahltit ji omluvami hned jak se probudila by nebylo nejlepší. To věděla i ona. "Divně," řekla a zhluboka se nadechla. Pak se pokusila posadit. Sice se jí to podařilo, ale sotva si sedla, tak se začala svíjet a kašlat. "Terko!" vykřikla Michaela a natáhla k ní ruce. Ta ji ovšem zastavila. "To nic," řekla a jakmile popadla dech, otočila se k Michaele. "Je tu jen moc vlhko." Michaele se ulevilo, i když si nebyla jistá, jestli jí Tereza říká pravdu.
"Michaelo, máš jít ihned za panem Alanem." ozval se hlas. Michaela i Tereza se otočily za hlasem. Nejdřív viděly jen obrys postavy, ale když přišla blíž, obě ji poznaly. "Anno!" hlesly
obě zároveň. Pak se na sebe otočily a zase zaráz řekly: "Ty ji znáš?" Anna se tajuplně usmála a znovu řekla. "Pan Alan s tebou chce mluvit." Pak se ještě otočila k Tereze. "Pokud můžeš, tak běž taky, myslím, že tě rád uvidí." Michaela pomohla Tereze ze stolu. Na to, jak ještě před chvílí lapala po dechu, šla docela svižně. Ani nepotřebovala podpírat. Anna šla skoro až na konec dlouhé chodby. Pak odbočila do menší, ve které byly jen kousek od sebe ve zdi dvoje dveře okrové barvy. Michaela se taky chystala zahnout, ale Tereza ji zastavila. Doklopýtala se k ní (což netrvalo dlouho, protože Michaela taky ještě nechodila nějak moc svižně) a chytila ji za loket. "My jdeme až na konec." S těmi slovy se vydala opět na konec chodby. Netrvalo dlouho a dívkám vstoupila do cesty stěna, ve které byly vsazeny další dveře. Michaele se zdálo, že jsou snad z obláčků, ale když se jich dotkla, tak byly pevné. "To je, co?" přidala se Tereza a několikrát zaklepala. Během chvíle dívkám otevřel zelený trol se zlomeným rohem za čele. S Michaelou to škublo, ale snažila se dělat jakoby nic. Obě děvčata vstoupily do malé místnosti a trol pak za nimi zavřel dveře. Michaela se rozhlédla po místnosti. Byl tam bílý koberec a několik blankytně modrých dveří. "Račte dál," řekl trol tak hlubokým hlasem, že by to snad člověk nedokázal a uklonil se. Michaela zamířila k nejbližším dveřím a natáhla ruku na kliku. "Tam ne," zadržela ji Tereza. Michaela rychle uhnula rukou, protože další překvapení by už na ni bylo moc. "Tam má pan Alan koupelnu. Do těch druhých zleva." Michaela si oddechla. Stresovala se, co se tam skrývá a ona tam je koupelna. Tereza otevřela správné dveře a obě vstoupily. Ta místnost byla ještě menší než ta, ve které byl trol. Před nimi byly dvě židle z malých mráčků a naproti nim seděl Alan. Jeho sedadlo se ani nedalo nazvat židlí. Vypadalo jako ohnutý polštář. "Posaďte se," vybídl je Alan. "Jsem rád, že už ti je líp," řekl Tereze a počkal, až si obě dívky sednou. "Zavolal jsem hlavně Michaelu, protože přišel čas zahájit hlavní část Velkého plánu." Tereza sebou při tom vyslovení škubla, což nahnalo Michaele trochu strach. "Jaký Velký plán?" zeptala se zaraženě. "Hned se to dozvíš. Začnu úplně od začátku," řekl Alan a zhluboka se nadechl. "Kdysi dávno, na úsvitu dějin žili všichni tvorové pod jednou oblohou. Existoval jen jeden svět, velké království ovládané přírodou a z části mnou. Ovšem všichni tvorové, tím myslím lidi, zvířata, troly a démony se vyvíjeli jinak. Démoni jako první ovládli magii, a to byl jejich konec. Zvolili cestu Zla.