close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Dokud dýchám žiju, a dokud žiju, budu bojovat, abych mohla dýchat

Bílé odpoledne 1/6

16. srpna 2008 v 10:59 | Ivunka |  Příběhy a povídky
Kapitola první
'Zdi obyčejných domů lidé nazývají domovem. V jejich zdech jsou ukryty různé chvíle, zážitky, radosti. Ovšem kdyby zdi mého pokoje mohly mluvit, vyprávěly by jiný
příběh… příběh o bolesti a zklamání, o žalu a osamění…a ještě jednou o osamění.' čtrnáctiletá Michaela Mazurová si znovu četla těch pár řádků, které napsala den po pohřbu svojí mámy. Od té doby nemohla skoro každou noc usnout. Stále čekala, že jí zazvoní mobil a v něm se ozve hlas její mámy, jak se to mělo stát toho osudného večera. Ale tentokrát zase nic. Michaela se už chystala zhasnout baterku a pokusit se usnout. Když v tom někdo odhrnul peřinu, pod kterou byla schovaná. Michaela posvítila na postavu, která se rýsovala v šeru jarní noci. Byl to její bratr Alex. "Míšo, to už to zase čteš?" zeptal se a pohlédl na sešit, který držela v ruce. Když na něj Michaela posvítila, vzal jí ho Alex z rukou a položil na poličku nad její postelí. Bylo to teprve nedávno, co jim jako nejbližší příbuzný zůstal děda, u kterého teď bydlí. I když byl Alexej jen o pár minut starší, se vším se dokázal srovnat lépe. Celé to bylo jako kletba. Nejdříve záhadným způsobem přišli o babičku, pak stejným způsobem o sestru jejich táty a pak i o oba rodiče. Kdykoli si na to Michaela vzpomněla, přeběhl jí mráz po zádech. Alex dobře věděl, jak je jeho sestře smutno a stál u její postele ještě dlouho po tom, co usnula. Ráno probudil oba sourozence zvuk všelijakých zvířat, které jejich děda choval. Michaela přece jenom dlouho odmítala vstát. Když jí však do zad zaryl drápky jejich malý králík Caesar, vstala obdivuhodnou rychlostí. Zamotala Caesara do noční košile, oblékla se a pak s Caesarem v ruce sešla dolů do kuchyně, kde na ni čekala snídaně. "Dneska nějak brzo, holčičko," ozval se od kuchyňské linky její děda, jako vždy plný energie. "Kdo tě přepadl tentokrát?" přidal se Alex s pohledem na její noční košili, která se podezřele moc hýbe. Michaela se zatvářila uraženě a odpověděla otázkou: "Kdo včera nezavřel Caesarovu klec?" Pak ještě než někdo mohl odpovědět, položila sněhově bílého králíčka Alexovi na snídani. "Včera jsi měl službu ty, bratříčku." Alex chvíli zíral, jak mu jeho snídaně mizí v žaludku králíka pak odhrnul králíka pryč a začal silně protestovat. "Nechte toho," okřikl je děda. "Vždyť se zase tolik nestalo." V tom okamžiku se stal tím nejhorším. "Ty nemáš každé ráno podrápaná záda od jinýho zvířete," otočila se k němu Michaela. "Tvoji snídani nezdemoloval králík," přidal se Alex. Děda se ovšem jen pobaveně zasmál, dal každému do kabele svačinu a přistoupil ke dveřím. "Míšo, Alexi, nástup!" zavelel. Oba sourozenci se na něj podívali ještě rozzlobeněji, protože ani jeden neměl rád, když se jim míchal do hádek. Avšak už při příjezdu pochopili, že hádat se s dědou nemá smysl, tak raději vstaly, vzaly si tašky, Michaela zavřela Caesara do králíkárny a oba se vydali loukou směrem k nedaleké vesnici, kde nastoupí na autobus, který je odveze do městské školy. Cestou po louce se Alex opatrně pokusil zavést řeč na Michaelino ponocování s mobilem v ruce. Michaela ovšem mlčela. Nerada se bavila o rodičích, nahánělo jí to slzy do očí.
Na zastávce bylo plno, protože skoro všichni z vesnice, včetně jejich dědy neměly auto. V autobuse pak museli celých pět minut stát v ohromné tlačenici, než většina lidí na další zastávce vystoupila. Jakmile se uvolnilo místo, Alex po něm okamžitě skočil. Položil si batoh pod nohy a pomohl i Michaele se dostat k sedadlu. Když autobus dojel ke škole, byli v autobuse je oni a pár mladých lidí, co od školy šly dál na vlakovou zastávku. Ve škole Michaelu překvapila její kamarádka Tereza. Ta Michaelu okamžitě chytila za ruku a zatáhla do prázdné třídy. "Kde jsi takovou dobu byla?" zeptala se Michaela, sotva si uvědomila, kdo ji to sem zatáhl. "U tety v Portugalsku. Celou dobu co je bez strejdy, je úplně na dně." "Jo… Vím jak jí je," řekla Michaela při vzpomínce na rodiče. "Nechtěla jsem se tě nějak dotknout," řekla opatrně Tereza. "Radši půjdem," dodala, hned jak zaslechla zvonek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama