Cesta větru
Píše se rok 1881 a v malém městečku oslavuje patnácté narozeniny Ema Němcová. Ten den slabě foukal vítr a pohrával si s jejími černými vlasy. Vedle ní šli i její rodiče. S jejich vlasy si vítr taky pohrával, ale vypadalo to, že se hlavně zaměřuje na Emu. Té to však nevadilo. Ze všech čtyř živlů měla totiž nejraději Vzduch. Ovšem kdyby věděla, co se má tento den stát, poznala by, že to je varování.
Lidé v okolí se chovaly jako každý den. Po zaprášené cestě přímo uprostřed městečka se proháněly kočáry a lidí tu taky nebylo nedostatek. Zkrátka obyčejný jarní den. Zrovna když tříčlenná rodina přešla silnici, minul je jejich soused pan Světlý. Sundal si klobouk a trochu chraptivě pronesl: "Dobrý den přeji." "Dobrý den i vám, sousede," reagoval pohotově Emin otec. Po něm pozdravila Emina máma a hned po ní i Ema. "To máme dneska ale krásný den," pokračoval muž a obrátil zrak na Emu. "7. květen je můj nejoblíbenější den. V tomhle dni se provdala moje jediná dcera." Pak si zase nasadil klobouk a vydal se jiným směrem, než rodina Němcových. I když pronesl, že se v tento den provdala jeho dcera, Ema si byla skoro jistá, že 7.květen je jeho oblíbeným dnem kvůli jejím narozeninám. Už od doby, co se do městečka přistěhovaly ji měl totiž ve velké oblibě. Eminy myšlenky přerušil až hlas její mámy Karolíny. "Emo! Kam až jdeš?" Emě chvíli trvalo, než si uvědomila, že restaurace, ve které se budou její narozeniny slavit je už pár kroků za ní. Dívka se s úsměvem v obličeji rozběhla k rodičům. Když vstoupily do velké budovy, okamžitě jim uhodil do nosu podivný zápach. "Co to proboha je?" zeptala se znechuceně Emina máma. Ema jí celkem přesvědčeně odpověděla: "Možná to bude dýmkami. Používá je čím dál víc mužů." Karolína Němcová se s tou odpovědí spokojila a pak všichni tři usedly až na konci restaurace k volnému stolu a tatínek objednal slavnostní jídlo. Ovšem než jim jídlo přinesly, začalo peklo. Po celou dobu co tam rodinka seděla se zápach zhoršoval a pak si Ema všimla, jak z ničeho nic kolem šlehají plameny!
Její táta najednou vyskočí ze židle. Zrovna tak i jeho manželka. Ema však jen vyděšeně sedí a pozoruje lidi, jak hromadně utíkají ke dveřím a křičí. Do davu se připojí i její rodiče. Její táta ji najednou pevně tiskne ruku a jediným škubnutím se Ema postaví a se slzami v očích, které jí tečou kvůli kouři se připojuje k zmateným lidem. Její rodiče běží pár kroků před ní a její táta ji stále tiskne ruku. Ovšem v tom chaosu ji někdo chytí za rameno, jedním pohybem ji vyškubne tátovi z ruky a odstrčí na konec davu, asi metr před plameny. Její táta si ničeho nevšiml a běží dál. Ovšem Karolína se několik metrů před východem otočí a beznadějně křičí Emino jméno. Rozběhne se k ní. Naštěstí ji za chvíli chytí a obě zamíří k tátovi, který si už všiml, že Emu ztratil v davu.Pak ovšem nastává nečekaný výbuch. Obrovský příval energie vyráží většinu oken a několik lidí povaluje na zem. Paní Němcová si instinktivně přitiskne dceru k tělu a vyčkává. Netrvá dlouho a výbuch ji plně zasahuje do zad. "Karolíno!" křičí její manžel, běžící k ní. Během okamžiku se však zastavuje. Emě se hrozně svírá žaludek, když cítí, že stisk její mámy povoluje. Jakmile se otočí, vidí svoji mámu, jak bezvládně padá k zemi. Ema v tu chvíli už nevnímá ani chaos kolem sebe, ani obrovský žár, který ji pálí přes ohořelé šaty do kůže. Jen tam stojí a hledí na svoji mámu, která leží na zemi pod jejíma nohama. Nevnímá ani hlas svého táty, který žalostně volá do prázdna její jméno a jméno její mámy. Když doběhne k ní, pohlédne na ohořelé tělo své manželky. Až když kousek od nich padá trám bere bez rozmyšlení Emu do náruče a ze všech sil běží k místu, od kterého slyší křik lidí. V kouři skoro nic nevidí a jeho veškeré pocity i myšlenky směřují k jediné touze - k touze přežít. Když však doběhne do chodby a na dohled má denní světlo, zakopne o nějaký nábytek, který lidé shodily při útěku. Padá k zemi a Ema kousek před něj. Při dopadu se však dívka udeří do hlavy a začne krvácet. Pomalu zavírá šedé oči, které má od ohně načervenalé. Sotva vnímá, když ji její otec zvedá a dává se do běhu. Pak po pár krocích přestává Ema kašlat. Ruce jí klesají a po chvíli už docela zavírá oči. Její táta během chvíle zpozoruje, jak mu Ema leží bezvládně v náručí. Běží ze všech sil za křikem lidí. Po chvíli skrz kouř zpozoruje denní světlo.
"Támhle!" křikne po chvíli jeden muž, který stojí venku před restaurací a pomáhá hasit. Když ukáže na vchod, všichni otočí pohled na dveře a hasiči se soustředí na vchod. Během pár okamžiků vyběhne z budovy muž s dítětem v ruce. "Pane bože!" křikne pan Světlý, který se hned po výbuchu zapojil jako vysloužilý doktor k pomoci ostatním. "To je Jan s Emou!" Po těch slovech se rozběhne k vyčerpanému muži, který si těsně před budovou klekl a žalostně křičel. Pan Světlý vezme Emu z jeho náruče, položí ji na zem a pokouší se ji vrátit k vědomí a hlavně ji zastavit krvácení. Většina lidí se během chvíle shromažďuje okolo bezvládného těla Emy Němcové a vyčerpaného muže. Po chvíli pan Světlý zakroutí se slzami v očích hlavou a pronese tichým hlasem: "Asi zemřela cestou." Pan sklonil hlavu ve snaze zamaskovat slzy.Ema mu velice připomínala jeho dceru. Její táta se při té větě hystericky rozplakal a křičel z plných plic: "KAROLÍNO!! EMO!!" Většina lidí se neubránila slzám a snažily se pana Němce utěšit.
Po chvíli však z davu vyšla dívka v ohořelých šatech. Nikdo si jí ale nevšimnul. Děvče si jako smyslů zbavené sedá pár metrů od davu a všechno pozoruje. - Je to Ema.
Najednou však někdo vychází z hořícího domu. Ema chce vykřiknout a upozornit lidi okolo, ale když otevře pusu, nic nedokáže vyslovit. V krku má najednou velký prázdno. Lidé si postavy ženy, černé od kouře nevšimly ani když prošla okolo nich. Žena si to namířila k Emě. Dívce chvíli trvalo, než poznala kdo to je. - Její MÁMA! 'Mami, co to…' ptá se Ema v duchu. Karolína se k ní skloní a jako by jí slyšela ji chytne za ruku a vede směrem k domu. Oheň už byl skoro uhašen, ale přesto ještě by bylo nebezpečné tam chodit. Když však míjeli dav, který obklopoval její tělo a plačícího Jana Němce, vytrhla Ema se z jejího sevření a zastavila se s myšlenkou, že už neudělá ani krok. Její máma si stoupla před ohořelý vchod. Když se Ema pořádně podívala, spatřila kousek od vchodu překrásné světlo, které ji přitahovalo. Ovšem byla pevně rozhodnutá, že zůstane. Pak si ovšem všimla, že s vlasy a oblečením lidí okolo raněných si pohrává vítr. Když se Ema podívala na sebe, neviděla žádné náznaky, že by vítr narážel i do ní. A tehdy jí to všechno došlo. Jak na ni foukal vítr než ještě vešla do restaurace - to bylo varování. A ona nereagovala. Po téhle myšlence prudce zavřela zaslzené oči a pomalými kroky se vydala za svojí mámou. Ta ji pevně stiskla levou ruku a obě vykročily za světlem.