Tady je jeden z mých vlastních děl:
RÁNO NA RANČI
Jarní slunce ještě nevstalo. I přes to začalo svítat. Ranč se pomalu probouzel k životu. Bučení krav. Ozývali se i hřebci ve stájích. Majitelé ranče se sešli v kuchyni ke společné snídani. Prostíralo se ke kávě. Teď je čeká jen každodenní dřina s dobytkem. Pan Majer, se vydal vyvést hřebce na louku, zatímco paní Majerová uklidila po snídani. Ve vedlejším domě už byla šestičlenná rodina také na nohou. Čtrnáctiletá Markéta pomohla svým dvěma malým sourozencům se obléct, její táta už byl dávno v práci a její máma se starala o osmiměsíční Adélku, která od rána plakala a zlobila se. Když byly všichni tři sourozenci nachystaní, rozloučili se s mámou a s Adélkou. Pak se vydali na autobusovou zastávku, odkud je autobus odveze do vedlejšího města, kam chodí do školy.Po cestě se jako každý den zastavili u ranče svých prarodičů. Malý Viktor s Terezkou si přes plot hladily dva hřebce a Markéta se zatím v myšlenkách vrátila do minulosti. Přesněji do svých šesti let, kdy společně se svými rodiči, s prarodiči a s tetou Danielou bydleli na ranči. Jedné noci však Dana těžce onemocněla a Markétin táta jí za deštivého podzimního večera vezl do nemocnice. I když si to Markéta tolik nevybavovala, její máma jí o tom často vyprávěla. A hodně barvitě jí několikrát vylíčila i to, co se cestou stalo. Silnice už bývaly často namrzlé a právě kvůli tomu její táta nezvládl řízení a narazil autem do stromu. Daniela té noci zemřela a Markétin táta, Tomáš byl po dlouhém pobytu v nemocnici propuštěn domů. Tento den ho čekalo místo přivítání velké překvapení. Taxi ho sice dovezlo až před dům, ale zrovna ve chvíli, kdy jeho manželka Diana přenášela jejich věci z ranče do vedlejšího polorozpadlého domu. A důvod? Markétina máma jí to vysvětlila tak, že její dědeček neunesl smrt své jediné dcery a babička byla tak zarmoucená, že se nezmohla na protest. Takže je doslova vyhodily z domu. A to zrovna její máma už čekala dvojčátka, její budoucí sourozence - Viktora a Terezku. Proto je její táta od časného rána do pozdního večera v práci, aby uživil svoji rodinu. - Markéta se několikrát zamyslela nad jednáním svého dědy. Nenašla žádný rozumný důvod, proč je děda nechal takhle žít. Ale už se naučila nesnažit se pochopit myšlenky dospělých, i když sama už dospívala. Z přemýšlení ji vyrušil až Terezčin vysoký hlásek. "Co se děje?" zeptala se Markéta. "Dědeček nás viděl, jak si hladíme jeho koně," řekla a několikrát popotáhla. "A nechce, abychom si je hladily." Kousek od nich, u dřevěné kůlny, stál jejich děda a s košíkem plným vajec je sledoval. "Pojďme, za chvíli jede autobus," řekla Markéta a utřela Terezce z tváře dvě slzy. Autobusová zastávka byla kousek od jejich domu a autobus taky na sebe nenechal dlouho čekat. Školní vyučování proběhlo jako každý den, ale při návratu zahlédly u jejich malého domu blikat sanitku. "Co se stalo?" zeptal se Viktor, jako by na to Markéta mohla znát odpověď. Ta se beze slova rozběhla k domu. U dveří jí zkřížily cestu dva zdravotníci. Pohled, který se v té chvíli Markétě naskytl jí uvízl v paměti na dlouhé roky. Vynášely totiž malou plačící Adélku a mířily s ní do sanitky. Hned za nimi vyšli jejich rodiče. "Co se stalo?" zeptala se vyděšeně Markéta. Její máma se ještě víc rozplakala a vydala se rychlým krokem do sanitky. Její otec dal své dceři ruku na rameno a otočil ji zády k odjíždějící sanitce. To už doběhl i Viktor s Terezou a zeptali se svého táty na to samé. "Adélka je nemocná," řekl stručně otec a zakryl si rukou tvář, aby jeho děti neviděli, že mu taky tečou slzy proudem. "Je to vážné?" zeptala se zaskočeně Markéta, i když z chování rodičů odpověď poznala.. Místo odpovědi je tatínek zavedl všechny domů, ale sám ještě dlouho stál venku a pozoroval odjíždějící sanitku. Celé dění z okna pozorovala i paní Majerová, Markétina babička. Pak otočila pohled na svého manžela, který si klidně četl noviny. "Měl bys za nimi zajít, Antoníne," řekla po chvíli. "Proč?" zeptal se nepřítomně Antonín Majer. "Protože jde o Adélku." Pan Majer odložil noviny a pohlédl na svoji manželku: "Před osmi lety šlo zase o Danielu." "Přestaň to už Tomášovi vyčítat!" rozčílila se paní Majerová. "Nebyla to jeho vina! Nikdy jsem neměla souhlasit, aby jsi je vyhodil z domu. Vždyť ty děti ani nemají pořádný život. Že ti není hanba." "Tak mě jestli není hanba?" vyletěl z křesla Antonín Majer. "Nikdy jsi proti tomu neprotestovala!" "A protestovala!" nedala se paní Majerová. "A tu sklerózu by sis měl dát léčit, dokud je na počátku!" "Nebo co?" usadil se vítězně pan Majer zpět do křesla. Paní Majerová zatnula ruce v pěst a radši se vydala podojit krávy. Antonín Majer si opět vzal do rukou noviny, ale sotva jeho žena odešla, otočil pohled na starý domek a dlouho přemýšlel.
Po dvou dnech dopoledne u dveří zazvonil jejich syn Tomáš Majer. Jeho máma ho pustila do obýváku a Antonín Majer, co je pozoroval z okna si rychle sedl do křesal a dělal překvapeného, když Tomáš vstoupil do místnosti. Tomáš Majer si stoupl před něj a začal s prosbou. "Tati, jak asi víš, Adélka je nemocná…" "No to vím," potvrdil Antonín. "Hodně nemocná," pokračoval Tomáš. "A my nemáme peníze na léčení a tak…" "By jsi snad chtěl půjčit od nás," dokončil za něj větu Antonín. Tomáš nešťastně přikývl. "Daniela," řekl po chvíli přemýšlení pan Majer. "Když tu jsi nedokázal zachránit, proč já bych měl zachraňovat Adélu?" "Antoníne!" okřikla manžela paní Majerová. "To je samozřejmý, Tomáši. Že jo, Antoníne?" obořila se na něj snad nejvíc za celé manželství. Pan Majer dotčeně vstal a odešel do kuchyně. Tam z otevřeného okna vykoukla Markéta. "Vrahu!" obořila se na něj se zaslzenýma očima. "Adélka přece za váš spor nemůže! Je ještě malá, moc života by si neužila. To si vážně vezmeš na svědomí?" Antonín na ni zíral s hrnkem kávy, kterou tak rád pil. Markéta zatím sáhla do kapsy a vyndala mobil, který si před třemi dny půjčila od kamarádky. Po chvíli tam svému dědovi ukázala fotky Adélky, které tajně nafotila v nemocnici. Antonín Majer se snahou zamaskovat lítost pozoroval plno fotek, kde je malá Adélka napojená na všelijaké přístroje, s jejíž pomocí dýchá. Dědeček neměl daleko k slzám. Rychle sklopil pohled a odešel na louku zkontrolovat koně. V hlavě mu však celou dobu zněl Markétin hlas: 'To si vážně vezmeš na svědomí?'
Po chvíli za ním přišla paní Majerová. "Já tě nepoznávám, Antoníne," začala s pohledem sklopeným do země. "Tomáš je přece tvůj syn. A Adélka tvoje vnučka. A nikdy jsem nepochopila, jak jsi se mohl celý ty roky dívat na to, jak žijí." "Ale Daniela…," chtěl se obhájit pan Majer. "Ty žiješ minulostí, Antoníne. A tím můžeš zničit budoucnost." S těmi slovy paní Majerová odešla. Antonín Majer na louce stál ještě několik hodin. Celou dobu pozoroval hřebce, jak se pasou. Odvrátil pohled jen když jeho syn Tomáš odjížděl s Markétou, Viktorem a Terezkou do nemocnice. Pomalu se začalo stmívat. Západ slunce byl z ranče krásně vidět. Pan Majer odvedl hřebce do stájí a byl již rozhodnut.Nasedl do auta a otočil se ke své ženě a zakřičel: "Nezničím budoucnost!" A bez ohledů na rychlost se bleskem rozjel do nemocnice. Cestou se stavil u bankomatu a vybral víc jak polovinu peněz.
Do nemocnice přijel zrovna když jeden z doktorů mluvil s Majerovými. "Pokud nemáte peníze na léčbu, nemůžeme pro ni víc udělat," při těch slovech se paní Majerová žalostně rozbrečela a tím přehlučila i plakající dvojčata Viktora a Terezku. Když Markéta náhodou zvedla hlavu, spatřila svého dědečka jak stojí pár metrů od nich. "Dědo!" vykřikla a rozběhla se k němu. Antonín Majer přistoupil k zarmouceným manželům a Tomášovi dal do rukou peněženku nacpanou až k prasknutí. "Zaplať tu léčbu." Majerovi se okamžitě rozzářily a společně se vydali za doktorem. I když byly ve vedlejší místnosti, slyšeli zcela zřetelně, co doktor rodičům řekl. Bylo toho hodně, ale poslední tři slova všem uvízla v paměti: "Bude v pořádku."
Diana Majerová se okamžitě svému tchánovi vrhla kolem krku. Po chvíli ji následovali i všechny tři děti a když Antonín Majer odcházel, řekl přes rameno: "Spolu s babičkou vás přestěhujeme zase zpět. Příští ráno strávíte na ranči."
ahoj, tak jsem tady. Ta povídka je hezká. Možná by chtěla trošičku zdokonalit detaily, ale to fakt jen malinko. Jinak krásný nápad, hezká zápletka a dojemný konec. Jak já říkám, citová povídka jak má být. :-)